V I. kategorii, určené dětem od 6 do 11 let, se v kategorii Poezie podařilo obsadit hned všechna tři místa laureátů. Eliška Částková získala 1. místo, Filip Cúth obsadil 2. místo a Mikuláš Červinka se umístil na 3. místě. Ve II. kategorii, určené autorům od 12 do 15 let, získala v próze Emma Rychetská 3. místo.

Velkou radost přineslo také ocenění pro paní učitelku MgA. Nikolu Bartošovou, která obdržela Zvláštní cenu za příkladné pedagogické vedení. Všichni ocenění si odnesli krásné knihy a CD s mluveným slovem.

Všem žákům i paní učitelce srdečně blahopřejeme a děkujeme za reprezentaci školy.

Všechny soutěžní texty si můžete níže prohlédnout.

Anna Věra Skálová

I. Kategorie Artbotič – Jen láska je skutečná

I tohle je láska

Byla jednou holka jménem Laura a Laura měla bráchu Toma, který ji furt otravoval.

A už jim končí letní prázdniny, zítra jdou do školy. Laura chodí do šesté třídy a má dvě hodiny navíc – chemii a logiku. Laura se hrozně těší, ale Tom ten se na rozdíl od Laury vůbec netěší. Žádné hodiny se mu nemění a chodí do třetí třídy. Tom si ráno na mámu udělal plán – bude dělat, že je nemocný. Laura ho poslouchala, takže to věděla.

Bylo ráno. Tatínek vždycky vstává v pět a oni vstávají až v šest hodin. Laura a Tom nechápou, že se mu už nechce spát. Už byli v autě. Laura se těšila a Tom byl naštvaný, protože mu plán nevyšel. Laura to mámce prozradila. Bráchovi vysvětlovala, že by mu to stejně nevyšlo, ale Tom tvrdil pořád dokola, že jo, že jo, že jo… Laura už radši mlčela, protože by z toho vznikla hádka a Tom by jí zkazil den. A to Laura nechtěla.

První hodinu měli logiku a Laura z toho byla nadšená. Ale holky spolužačky nemají rády školu stejně jako Tom. Laura je nejbystřejší ze třídy, paní učitelka Mraková je na Lauru pyšná, je to jejich třídní.

Uběhl jeden týden a paní ředitelka Srdcová řekla, že chemie a logika se zruší a bude až v sedmé třídě. Ale Laura běžela do ředitelny a řekla paní ředitelce Srdcové, že to jsou její nejoblíbenější předměty v tomhle roce a že už je přeci nemůže zrušit. Paní ředitelka Srdcová ale řekla, že budou od teď mít na místo logiky a chemie výtvarku. Laura si pro sebe povzdychla: “Aspoň něco.” Ředitelka Srdcová řekla Lauře, že se do té výtvarky určitě zamiluje.

Měli oběd a Laura o tom přemýšlela, že se do té výtvarky zamiluje. Potom měli češtinu, po češtině už končili. Laura šla vyzvednout Toma z družiny a doufala, že ji nebude otravovat.

Byl víkend. V sobotu jeli na Říp a v neděli do kina.

A už tu bylo zase pondělí. Jeli do školy a Laura zjistila, že výtvarka bude každý den. Měla češtinu, matiku a pak přišla výtvarka. Laura na to chtěla tlačit, aby se do té výtvarky zamilovala, ale potom si zase uvědomila, že když na to bude spěchat, tak se do té výtvarky nikdy nezamiluje, tak to nechala plynout.

Po hodině z toho měla pěkný pocit. Laura byla šťastná. Když skončila škola, šla vyzvednout Toma. Když dojeli domů, Laura hned vykřikla: „Mami, mami, musíme jít do obchodu Teddy koupit výtvarné potřeby, třeba hned zítra, prosím!“

Maminka řekla, že ano. “Vyzvednu vás po škole. Nebudeš muset pro Toma, já ho vyzvednu a nebudete muset domů autobusem, místo toho pojedeme na nákup!”

A už tu byla středa. Po škole je mamka vyzvedla a jeli do Teddy obchodu. Mamka řekla Lauře, ať si koupí jenom nějaké dobré pastelky. Laura poslechla. Doma zkusila nakreslit obrázek. Nešlo jí to. Ve čtvrtek to odpoledne zkusila znovu. Nešlo jí to. Byla naštvaná, už nechtěla malování ani vidět.

Byl pátek, paní ředitelka Srdcová prohlásila, že se spletla. Přidala jenom jednu hodinu výtvarky, takže měli o jednu hodinu méně, než měli mít. Oznámila to jejich třídní učitelce a ta už si toho prý také všimla.

Paní ředitelka Srdcová přišla s nápadem, že si vymyslí nějakou hodinu, ale takovou, kterou nikdo nemá. Prý to bude hodina “Dům”. Znamená to, že se tam budou učit, jak je těžké železo a tak.

Učitelka Mraková řekla, že to je dobrý nápad. Byl víkend a v sobotu jeli za babičkou a v neděli jeli za tetou. Už bylo zase pondělí, měli češtinu, matiku, výtvarku a přišel předmět, který vymyslela ředitelka Srdcová.

Lauru to bavilo, ale bála se, že to dopadne jako s výtvarkou. Uběhly 2 týdny a Laura se do toho předmětu zamilovala. “Dům to je nejlepší předmět!”, řekla mamce. Mamka souhlasila, že když už ho má ráda tak dlouho, koupí jí, co k tomu bude potřebovat.

A Laura byla šťastná, že se konečně zamilovala do nějakého předmětu.

A sama sobě přiznala že nato trochu tlačila. Ale jí to nevadilo protože byla nakonec štastná.

Eliška Částková, kategorie I.

Cesta ke štěstí

Kdo miluje všechny kolem sebe,

kdo miluje i své nepřátelé,

kdo zná lásku přicházející z nebe,

v kom láska přebývá a na rozdávání má,

kdo lásku považuje jako matku svou,

kdo nemiluje jen radu svou,

kdo lásku má a lásku dá,

u koho láska doma je,

kdo spravedlnost a lásku v srdci má,

u koho láska na prvním místě je,

ten v pokoji štěstí usíná,

ten radost má,

v něm zdraví přebývá.

Ten moudrost dá,

že právě „láska je skutečná“ cesta k radosti,

ke štěstí, zdraví, moudrosti,

pokoji i blahosti.

A to si pamatujte, že kdo miluje,

ten šťastný je!

Kategorie: I.

Autor: František Charvát

Název: Z deníku Valentýna Nešťastného

Z deníku Valentýna Nešťastného

Ahoj, já jsem Valentýn Nešťastný.

Vloni o Valentýnu jsem dělal mamince valentýnku a nevěděl jsem, jak začít.

Naštěstí si toho všiml tatínek a poradil mi:

,,Nejprve si polož otázku, co je to vlastně láska?“

Stejně mi to moc nepomohlo, ale taky jsem se nad tou otázkou nikdy nezamyslel.

Ale teď, protože se zase blíží Valentýn, se mi ta otázka znovu připomněla.

Řekl jsem si, že se nad tím zamyslím a budu dohledávat informace. Nejprve jsem si sehnal tenhle deník, abych měl kam své poznatky psát.

Pak jsem šel do knihovny a tam jsem našel přesně tu knihu, kterou jsem hledal.

Jmenovala se „Jen láska je skutečná“. Půjčil jsem si ji tedy domů.

A protože se blíží 14. února, tak se pokusím zjistit, co to ta láska je a jestli je opravdu skutečná, jak tvrdí kniha z knihovny.

1. února

Dnes nám paní učitelka řekla, že Valentýnský bál se bude konat 12. února.

Na Valentýnský bál vždy přijdou skoro všichni ze školy. Tančí se tam, zpívá se tam, hraje tam muzika a kuchařky vždycky připraví různé pokrmy a malé pochutiny. Takže zase začnou každoroční hádky, kdo s kým půjde. To by mě zajímalo, jestli nějaká holka pozve mě. Ale pochybuju.

2. února

No jasně. Všichni už někoho mají. Výjimkou jsem jenom já, kamarád Tobiáš,

ne moc hezká Helena a Růžena, která stejně tvrdí, že s nikým na ples nepůjde, protože kluci od nás ze školy prý nestojí za nic. Ale já si stejně myslím, že někoho ze školy miluje. A mám tušení, kdo to je.

3. února

Dneska o matice se na mě celou dobu Růžena koukala. A o přestávce se se mnou bavila, a dokonce mě pozvala do kina. A možná spolu půjdeme i na ten bál.

Možná, že jsem konečně zjistil, co je doopravdy láska. Ale ještě pořád nevím, jestli je skutečná, nebo ne.

8. února

Růžena mě na dnešek pozvala do kina. Doufám, že si to užijeme. Koupil jsem pro nás popcorn a coca-colu. Bylo to super a Růžena mě dokonce políbila. Myslím, že mě opravdu miluje.

12. února

Dnes se má konat ten slavný Valentýnský bál, o kterém jsem vám již vyprávěl.

Přišel jsem ke dveřím do jídelny, kde se bál obvykle koná. Už tam stálo pár párů a já jsem čekal, že tu na mě bude Růžena čekat. Ale ona nikde. Bál jsem se, jestli se jí něco nestalo. Byla to moje první láska, a tak jsem ji nechtěl ztratit. Šel jsem se tedy podívat dovnitř a hádejte, co jsem tam viděl. Nic jiného než Růženu a Tobiáše, jak spolu sedí u stolu, smějí se a jí brambůrky. Najednou jsem pocítil strašlivý smutek. Odebral jsem se tedy do koutku a začal brečet. Láska totiž umí být i krutá.

14. února

Dneska je Valentýn. Všichni si svátek lásky užívají, jenom já ne. A to se jmenuji Valentýn. Křestní jméno tedy moc nesedí, ale to příjmení jo. Jsem hrozně nešťastný. I když mi maminka říkala, že si z toho nic nemám dělat, pořád mě to bolí.

Dneska máme nejvíce hodin. O třetí hodině (pochopitelně matice) mi na lavici přistál vzkaz. Stálo na něm:

Drahý Valentýne,

už dlouho ti to chci říct, ale nikdy jsem nevěděla jak.

Jak víš, dnes je Valentýn a já tě mám moc ráda

a moc mi na tobě záleží.

Podepsána: H.

To nemohlo být od nikoho jiného než od Heleny. Nenapadlo by mě, že mě miluje.

Ale mě je to jedno. O přestávce jsem si s ní začal povídat a zjistil jsem, že je moc milá. A cítím se s ní líp než s Růženou.

Z toho všeho by se dalo říct, že i když je láska někdy krutá a bolí,

tak je vždycky (a vždycky bude) skutečná.

Filip Cúth

I. kategorie – Artbotič

POKR LÁSKY

Kde se bere láska?

Proč se vlastně ptám?

Co když život je sázka?

Co když ji už nemám?

Co když tu sázku prohraju?

Co se stane pak?

Co když ten poker dohraju?

Co když jí ztratím, jak jí použiju, jak získám odpovědi, jak?

Důležitá či dodatečná?

Jen láska je skutečná.

MILOVNÍK PŘÍRODY

Agáta Cúthová, I. kategorie (9 let)

Ahoj jmenuji se Adam a příroda je půlka mého srdce. Budu vám tedy vyprávět svůj příběh. Probudím se a hned už vidím své růže a jdu je zalít, taky vidím tulipán. Ach, jak jsou krásné! Převléknu se a jdu do školy. Je podzim. Krásné oranžové, červené a žluté listy, prohlížím si je a až u parku si vzpomenu, že jdu do školy.

Ach ne, zase přijdu pozdě a paní Kvásková mě seřve před celou třídou a budu mít špatnou známku. To bude doma výprask! Už jdu do té školy, kde holky nebo kluci kouří a nejsou přírodě vůbec vděční. Paní Kvásková má matematiku. Matika mi moc nejde, zatímco v přírodovědě jsem nejlepší z celé sexty! Kváskovou nechcete mít na žádný předmět.

Když je přestávka, tak jdu do parku. Když je konec školy, tak jdu do parku. Když je sobota nebo neděle, tak jdu do lesa nebo na louku. A takhle prožívám týden za týdnem, měsíc za měsícem. Mám pěknou zahrádku: jen kytky, keře a stromy. Jak jen mám trochu času, všechno to zalévám a sousedé se pak diví, jak mi to hezky roste.

Na dnešek mi táta objednal krásný javor s oranžovými, červenými a žlutými listy, jako je ten cestou do parku. „Už nebudu chodit do školy pozdě, už nikdy,“ zajásal jsem v duchu.

Další den jsem ale stejně přišel pozdě. Obdivoval jsem svůj javor a zbytek zahrádky. Svému javoru jsem dal jméno Parčík. Když jsem šel do školy, tak mě javory nikam nezavedly, ale přišel jsem dvě minuty po začátku školy a paní Kvásková mě seřvala. K tomu mi vychází na vysvědčení špatná známka, a to je jenom kvůli tomu, že přicházím pozdě, a pak nestíhám doučování, protože jsem ten Adam, který pomáhá přírodě v nouzi i kdykoliv jindy. Proto nemám čas se doučovat a mám chyby v testech. Jednou ve čtvrtek jsem celý smutný zaléval zahrádku a maminka se mě zeptala: „Co se děje Adame?“

„Mami,“ odpověděl jsem „vychází mi špatná známka a za dva týdny je vysvědčení. Nechci propadnout.“

Maminka mi na to řekla: „Neboj se, přijde k nám v neděli na oběd moje kamarádka ze základky. Je to učitelka matematiky. Jmenuje se Marie Kvásková. Jistě tě něco ráda naučí.“ A usmála se na mě.

Najednou mi to všechno začalo vířit hlavou: „Adame, už jsi zase přišel pozdě?!”

To snad není pravda! Proč se mamka kamarádí s Kváskovou?“

Bohužel pátek i sobota utekly rychle. Slyším zvonek. Paní Kvásková vchází a já jdu zalévat do svého pokoje. Maminka mě zavolala na oběd. Paní Kvásková se nadechla. A najednou ztichla. Místo nadávek řekla: „Vy máte ale hezkou zahrádku.“

Maminka řekla, že to je moje práce. A paní Kvásková se na mě zahleděla. Vím, že jí právě došlo, že nejsem lajdák, co kouří a že jen má láska k přírodě je skutečná. Nakonec jsme se domluvili, že letos nepropadnu a příští rok budu muset zabrat.

Na oplátku mi paní učitelka slíbila, že už bude mít větší pochopení k mým výletům do přírody. Podali jsme si na to ruku.

Emma Křížová

I. kategorie (6-11 let)

Bůh
Co jsem já, když je On?

Co je smrt, když je On?

On je všechny čtyři živly.

Konec i začátek.

Otec i matka,
beránek nejtišší.

Vždyť nejvyšší je láska Boží

a naše k Ježíši.

On si sám nechal ublížit,

abychom my mohli dále žít.

Vždyť nejvyšší je láska z nebe,
je pro všechny i pro tebe.

,,Jen láska je skutečná…“ I. Kategorie

Antonín Genrt

Ahoj, to jsem zase já Tonda. Jestli je láska skutečná to nevím, ale můžeme se na to společně podívat.

Vezměte si například starověký městský stát Sparta, který se nacházel na Peloponéském poloostrově a Atény, které byli zase na poloostrově Attika. Spartští muži byli velmi silní vojáci a nebáli se jít tvrdě do boje, zatímco v Aténách byli lidé více mírumilovní. Zaměřovali se spíše na kulturu, umění, vzdělání, krásu, prostě na vše, co se jim líbilo a přitahovalo je. Také se dokázali bránit a bojovat, ale jen, když už doopravdy museli. Nebyli tvrdě vojensky cvičení jako sedmiletí chlapci ve Spartě.

Všimli jste si, že spartští vojáci měli červené pláště jako část své výzbroje? Vlastně nevím, jak to říct úplně přesně, ale ty pláště byly možná červené proto, aby na nich nebyla vidět krev a ta krutost v boji. Co když ale ta červená barva znamenala právě lásku? Červená barva je, podle mě, hlavní symbol lásky! Lásku potřebuje každý ve svém životě. Jsou ale lidé, kteří třeba ani lásku nepociťují. Tito lidé třeba měli špatné dětství anebo mají nějakou chorobu. Těchto lidí mi je líto, protože neznají tento cit.

Každopádně u nás v Česku je třeba silná láska k pivu, k ženám a vínu, protože víno je taky červené jako láska. Nebo třeba láska ke květinám, k přírodě. Tak jako někdo třeba miluje pracovat na zahradě, tak Sparťané milovali boj. Já sám osobně rád hraji divadlo a na trumpetu. Tyhle dvě věci mě opravdu baví a chtěl bych se jimi živit, protože je miluji. Dávají mi energii, lásku, sílu a radost.

Proto je jen láska skutečná!

Mikuláš Červinka

I.kategorie

Ukrytá v okamžicích

Když se každé ráno probudím,

hebký plyš na obličeji ucítím.

V posteli mám totiž své milované plyšové medvědy,

které jsem dostal od brášky, rodičů, babičky a dědy.

Ráno mě táta do školy odváží.

Že vstává brzy? Na tom mu nezáleží.

Chrání mě, abych se nemusel bát

a dělá to proto, že mě má rád.

Každý den nám máma dobrou večeři chystá,

její láska je obětavá a čistá.

Když je mi smutno, tak mě máma konejší,

a když zas veselo, tak jí to potěší.

V těchto obyčejných chvílích se vždy láska skrývá

a kdo je zažije, šťastný pak bývá.

„Co je poselstvím mé básně“, je Vaše otázka?

Že i když není vidět, tak skutečná je LÁSKA!

II. Kategorie (13 let) – Artbotič: Jen láska je skutečná

Sofie Morongová

Láska?

Co to vůbec je?

Člověku nijak neprospěje.

I když se nad tím zamyslím,

pár důvodů, k čemu je, snad vím.

Bez lásky by bylo smutno,

tucet válek,

neměla bych tolik kamarádek.

Všichni jen neveselí, otrávení, mrzutí –

štěstí se nadobro vytratí!

U zvířat je to lehčí,

vztahy mají hezčí.

Jen u kudlanek asi ne,

samička manžela sní,

ani nemrkne.

Pravda a láska, ač jsou důležité,

nebývají dobře využité.

Někdy je pravda schovaná

pod maskou lásky.

Násilí a týrání,

kvůli tomu někteří lidé

vás po světě nahání.

Pro co vás ten druhý chce?

Na to dávejte si pozor!

… ale je to jen můj názor..

Píšu vám příběh lásky skutečné,

vedle lásky falešné…

Tady nahoře je líp

Láska!

Jasně že miluju!

… manžela, děti,

všechny podporuju,

i když to manžel nevidí,

vždycky si pozornost vynutí:

„Udělej tohle, tamto!“

A já nemám deset rukou!

On vždy odpoví:

„vzal jsem si ženu zlou a krutou,

bezcitnou a zbytečnou,

pomáháš jen sobě!!“

„Vždyť já pořád cítím lásku k tobě!“

I když na mě řve a mlátí,

pořád k němu vzhlížím,

nikdy se neodvrátím!

Musím se víc snažit,

být pro něj nejlepší!

V tom přijela jsem domů –

cizí lodičky červené, rudé!

Co nám teď zbude?

Stojím tam,

ani se nehnu,

cítím, jak má duše padá ke dnu.

Byla to lež, neměl mě rád,

kéž bych to řekla už tenkrát.

Já chtěla jen lásku,

připadá mi, jako bych

měla na očích pásku.

Teď vidím ten svět,

je to ráj, je to květ,

to je krása!

Proč jsem to neviděla dříve?

Skončím s tou bolestí příšernou

chci se jen normálně nadechnout…

A pak černo, nevidím nic…

Poslední, co si vybavuju,

je výkřik manžela

a jak běží ke mně dolů.

Já jsem však šťastná

a nadále budu.

Upadám, vida,

už necítím tu kudlu.

Ano, jen láska je skutečná

a tady nahoře už nejsem zbytečná…

Co na to říct,

možná jen to,

že láska se nehodí,

pro toho, kdo škodí…

ESTHER

Emma Rychetská – ArtBotič II. kategorie

Každé ráno kolem 7:15 nastupuji do autobusu a otevřu mobil. Mobil, tu záhadnou malou krabičku plnou součástek, kvůli které vážím během týdne přesně o pět a půl kilo míň. Mohou za to ony. Ty instagramové modelky. Hezká těla, velká prsa, vosí pas a žádné tuky navíc. Asi nejsou skutečné, ale co když přece jen. Samozřejmě je tam sem tam i holka v teplácích, která na gauči pojídá kyselé okurky nebo čokoládu, ale ta nikoho nezajímá. Možná zajímá její mamku, která by jí tleskala z první řady, i kdyby jí na instagramovém postu vypadaly všechny zuby, ale určitě nezajímá miliony lidí jako holky u moře v červených mini bikinách nebo modelky, které dělají reklamy na fitka nebo sportovní sety.

Kolem 7:50 jsem ve škole. Jelikož sedím vzadu, stačí mi tašku zahodit do rohu a jít na záchody. Postavím se před zrcadlo a začnu nacházet chyby. Věřte mi, mozek vždycky nějakou najde. Začnu se tahat za kůži. Za kůži s tuky!!! Vypadá to, že z jídelníčku vyřadím i vajíčka. Netuším sice, jestli vajíčka způsobují ty moje šílené špeky, ale mínus jídlo = mínus kila, ne?

Asi minutu před zazvoněním se skácím na židli a začnu počítat minuty. Školu nesnáším. Devět hodin pekla. Pekla a pohledů od spolužáků. Jsou to agresivně vyčítavé pohledy. Pohledy, které nejsou jako kudla, ale spíš jako malé jehličky, které do tebe bodají ze všech stran, dokud sám jednu nevezmeš a neprobodneš si srdce. Snaží se tě ubodat, protože vědí, že to jednou ukončíš třeba sám. Že už ti jednou dojde síla snášet všechno to utrpení.

Po devíti hodinách mučení a vražedných pohledů přichází další mnou nenáviděná část dne. OBĚD. Kuchařka mi podá tác, každý den je těžší a těžší. Jako by jídlo, maso a rýže, které na něm je, houstlo. Jako by se během pár měsíců z pírka stala cihla. Tác položím na místě v tichém koutě jídelny, aby nikdo neviděl, že nejím. Byla jsem zvyklá nosit si obědy pod schody, ale teď se tam staví box na ztráty a nálezy a celkově to tam prochází rekonstrukcí. Nedivím se, když jsem tam byla naposledy, tak tam byla plíseň, v koutě kvasil starý džus a mandarinka ze školního projektu. Smrdělo to tam jak olomoucké tvarůžky a zkyslé mléko dohromady. Každopádně jsem teď nucena jíst ve školní jídelně.

Dneska jsme měli rizoto. Jako malá jsem ho milovala, ale teď mám smůlu. Bojím se ho!! Každé jediné kalorie v něm! Každého jednoho kila, které z něj naberu! Zmůžu se jen na to zahrabat maso pod rýži, aby to nevypadalo, že nejím. Potom se zkontroluji. Zkontroluji, jestli nejsou viditelné moje přebytky nebo kůže, která je vyplněna tukem. Když jsem sama sebe ujistila, odhodlám se odejít z jídelny.

Když v tom mě zastaví moje spolužačka Esther. Jediná spolužačka, která se na mě nedívá pohledem, který mě požírá jako kyselina. Esther se vždy dívá zvídavě. Jako by chtěla rozšifrovat moji nečitelnou mysl a z mých myšlenek si udělat vyšetřovací protokol. Dívá se na mě jako detektiv, ale mile.

„Jsi v pohodě?“ zeptá se Esther.

Nevím. Sama to nevím. Možná jsem v hlavě v pohodě, ale co když není v pohodě moje tělo? Co když nejsem zdravá? Takhle jsem nad tím nikdy nepřemýšlela. Co mám tedy odpovědět? Ano! NE! Možná. Proč mě takhle zaskočila obyčejná otázka? Mlčet bez odpovědi bude asi nejlepší. Možná bude nejlepší nemluvit vůbec.

Ticho přetrvávalo tak dlouho, že jsem začala panikařit a měla strach, že bude následovat výsměch. Ale nestalo se tak. Esther mě jen láskyplně objala se slovy: „Nemusíš mluvit, jestli nechceš.“

Upřímně, to obejmutí bylo super. Její vlasy, dlouhé a černé, mi spadly přes obličej a moje těžké slzy jí dopadávaly na žluto-modrou mikinu, kterou prosakovaly na její rameno. Voněla jako jahody a vanilka. Připadala jsem si jako v ráji. Jako na horské dráze z hranolek politých karamelem. A poprvé v životě jsem se nestyděla za svoje tělo. Ani za jediný nedostatek, ani za jedinou chybu, kterou má.

Pár týdnů jsme se s Esther společně sbližovaly. Posílaly jsme si obrázky smutných kočiček a ve škole jsme spolu hrály piškvorky. Dokonce si vedle mě začala sedat v autobuse. Taky jsem u ní přespávala. Její mamka je z Mexika a naučila mě dělat guacamole. Snažily jsme se i o nachos, ale marně. Všechny se nám spálily a my se tomu smály jako pitomé. A víte co? To guacamole jsem snědla. A bylo naprosto úžasné. Exploze chutí a štiplavá dohra na jazyku, kterou způsobuje chilli. Po dlouhé době jsem se cítila nasycená.

Taky jsem se s Esther několikrát učila. Vždycky koupíme pizzu a sedneme si do parku. Nejdřív jsem se pizzy stranila, ale Esther mě přesvědčila. „Jestli ti to nebude chutnat, vyplivni to,“ řekla Esther a já to prostě ochutnala. Sice mi pak několik minut zdobil koutky rajčatový protlak, ale bylo to tak vesmírně dobré, že mi to bylo úplně jedno.

A víte co? Abych mohla mít ráda Esther, musela jsem začít mít ráda sama sebe. Sebe takovou, jaká jsem. Sebe i se všemi svými chybami. Sebeláska je důležitá a jediná pravá, protože to, jak moc se máte rádi, by vám neměl nikdo vzít.

Jméno: Zora Fílová

Kategorie: I. kategorie (6-11 let)

Téma: Jen láska je skutečná

Vlastní název: Co jsem komu udělala

Ahoj, já jsem Terezie a dnes vám budu vyprávět příběh z dob, kdy jsem ještě byla náctiletá.

Byl krásný slunečný den a já šla do školy. V tu dobu jsem chodila do šesté třídy a o klucích jsem nechtěla ani slyšet. Stejně mi s kamarádkami bylo líp. Den ve škole ubíhal rychle, ale když už se chýlilo ke konci výuky paní učitelka připomněla, že se zítra koná Valentýnský ples v jídelně. Mně to bylo tak nějak fuk, stejně jsem na ples neměla s kým jít. Spíš se tam budu poflakovat s mojí nejlepší kamarádkou Barčou, sním nějaký ten popcorn a pak půjdu domů. Když už jsem konečně šla domů, tak mě k smrti vylekal Adam. Adam byl kluk z naší třídy, byl o mnoho vyšší než já. A zmiňuji to tady proto, že mě vždy škádlil tím, že mi říkal „malá rebelko“, protože moje vlasy jsou zrzavé a je pravda, že v žákovské jsem toho taky měla docela dost. Myslela jsem si, že se mi zase bude posmívat, ale on mě pozval na ples. Jen jsem kývla hlavou a šla.

Doma jsem začala strašně moc zmatkovat. Ne, že bych snad zmatkovala kvůli Adamovi, to ne, ale hlavní bylo, co si vezmu na sebe. Zamířila jsem ke své velké skříni a začala jí celou prohledávat. Nakonec jsem našla své nádherné červené šaty. Když jsem večer ulehla do postele přepadla mě nervozita, nikdo mě totiž ještě na ples nepozval. Vždy jsem jen stála u občerstvení, což bylo mnohem jednodušší. Nakonec se mi ale přeci jen podařilo usnout.

Ve škole při výuce jsme si měli sednout k tomu s kým jdeme na ples. Hned jsem zamířila k Adamovi, ale Barča do mě strčila, sedla si k němu a začala s ním flirtovat. „Promiň Barčo, ale já jdu na ples s Terkou“, vysoukal ze sebe nakonec Adam. Barča se na mě podrážděně podívala a pošeptala mi: „Však já si ho ulovím, tohle byla fáze jedna. Připrav se, nulo!“

Potom, co jsme si zahráli pár zábavných valentýnských her, jsme se odebrali do jídelny. Předtím, než se však začalo tancovat, každý dostal kousek dortu a promítly nám na prostěradle nějaký valentýnský film. Já a Adam jsme seděli u stolu, ale Barča si přisedla. Nejdříve jenom seděla a mlčela, ale pak mě začala ztrapňovat. Adam dělal jako by nic neslyšel. Když jsme chtěli s Adamem k občerstvení, tak mi Barča řekla, že tohle byla fáze dvě a že ať se připravím na další. Šly jsme za Adamem ke stolu s punčem. Učitel nám nalil punč do kelímků, chutnal moc dobře. „Dostal jsem chuť na popcorn“, řekl Adam. Chtěla jsem ho následovat, ale Barča mě chytla a vylila mi punč na šaty. „A tohle byla fáze tři!“ řekla a odešla. To nejspíš měla v úmyslu, ale co v úmyslu neměla, bylo opařit mě. Punč byl totiž strašně vařící. Spadla jsem na zem a nemohla hýbat nohama. Okolo mě se najednou seběhli všichni žáci a učitelé. Adam mě pomalu zvedl a utíkal se mnou do umývárny, snažil se mi studenou vodou nohy ochladit, a pak běžel pro učitele, aby mi pomohl nohy ošetřit. Když už se ale dlouho nevracel, zkusila jsem se postavit. Pomalu jsem se zvedla a pokusila se chodit, jenže to se mi nepodařilo, zase jsem spadla a praštila se do hlavy. Poslední, co si z plesu pamatuji je, že jsem slyšela někoho křičet.

Pak jsem se probudila v nemocnici. „Co jsem komu udělala“, řekla jsem si v duchu. U mojí postele seděl Adam a moji rodiče. Řekla jsem Adamovi, že jsem slyšela křik a Adam řekl: „To křičela Barča, pokusila se mi dát pusu, tak jsem do ní strčil a ona spadla na stojan s ozdobenými muffiny“. Tak jsem se aspoň zasmála. Když už byly návštěvní doby u konce, Adam mi dal pusu na čelo, pohladil mě a odešel. Tento zážitek si pamatuji doteď. S Adamem spokojeně žiji a mám s ním dceru Markétku. A kde je Barči konec? To já nevím, od těch dob jsme spolu totiž nemluvily.

Na koncertě vystoupil pěvecký sbor Neravoices ze Základní umělecké školy Neratovice pod vedením paní učitelky Veroniky Hálové s klavírním doprovodem pana učitele Vladimíra Figara. Hlavním hostem byl muzikálový zpěvák a pedagog Tomáš Trapl. Návštěvníci si mohli vychutnat pestrý hudební zážitek v komorní a slavnostní atmosféře.

Benefiční koncert tak spojil radost z hudby s podporou dobré věci a stal se milým setkáním všech, kterým záleží na kulturním i duchovním životě obce. Děkujeme!

Atmosféru jednoho z koncertů si můžete připomenout také na našem YouTube kanálu:
https://www.youtube.com/watch?v=JFnaTLBEVlA

A zavzpomínat můžete i prostřednictvím fotografií.